Čas jít...

Tento ostrov, moře, písečné pláže, bujný prales, sopka, divoká zvěř. Ostrov na němž Calma strávila celý život. Pustý ostrov. Ostrov bez lidí, kromě ní.

Nikdo už jí nepoví, jak se zde ocitla, ale přesto všechny vzpomínky jsou spjaty s tímto místem. Je to jediné co kdy znala. Vychovaná dravou zvěří, smečkou různorodých tvorů, stále s nimi, přesto vždy sama. Lev, vůdce smečky mnohokrát nedopustil, aby zahynula, přesto každé jeho pohlazení se drápem zarylo do bělostné kůže i laskavé duše, jeho objetí ji svalilo na kolena, jeho slova zněla jako neutuchající řev. Orangutan, jež ji tolikrát tiskl ke svým prsům a krmil před ostatními zvířaty, a trhal jí vlasy když byli sami. A had, jehož objetí Calmu vždy dusilo a jehož slova vlívala jed do křehkého těla. Nikdy ji nenechali zemřít, dělili se o jídlo, teplo, naučili ji žít a přežít na ostrově, byla součástí smečky, ale nikdy k ní doopravdy nepatřila a každý projev jejich náklonnosti ji zranil.

Když ji rány už nedávaly spát, když se dech zúžil natolik že i otrávené srdce vědělo, že je čas odejít, Calma opustila smečku. Věděla, že na pustém malém ostrově je jenom jedno místo, kde se může schovat. Místo, kam se zvířata bojí. Na vrcholek sopky. Stoupala nahoru a její srdce chřadlo, její oči plakaly, její mysl nenaházela klid. Bála se onoho místa, ale ne více, než smečky. “Zahub mne, nebo mě spas! Já už nemám co ztratit!” vykřiklo její srdce, a ve stejný okamžik přímo vedle ní vytryskl proud horké páry a po něm druhý a třetí, ale Calma neuhnula. Slzy jí padaly a hasily sirné proudy. Hasily i její bolest, přesto že její srdce zůstalo zlomené. Netušila nic o světě za mořskou hradbou, ani zda existují tvorové jako ona sama, přesto věděla, že sem nepatří.

Mnoho dní a nocí hleděla na moře stejně neuvěřitelně jako na nebe. Hvězdy vyprávěly příběhy, stejně tak jako mořské vlny zpívaly lákavé melodie.

Calma se rozhodla je následovat. Po době příprav stála dlouze na pláži a hleděla do bujného pralesa. Věděla, že členové smečky tam jsou. Dívají se na ní. Zkusí ji ještě jednou zastavit? Naposledy? A nebo ji nechají odejít? Calma stále klidně stála a hleděla jejich směrem. Slzy jí opět stékaly po tváři, její srdce opět bolelo, všechny její rány se probudily k životu. Calma se poklonila, poděkovala, odpustila a vydala se na moře “Zahub mne, nebo mě spas! To nejtěžší je za mnou!”