Padá hvězda, něco si přej!

Gala hleděla na nebe. Obyčejně by viděla známé hvězdy, souhvězdí, Měsíc. Dnes ale neviděla nic než mlžný opar v němž svítila pouze světla pouličních lamp.

Chodila po známých cestičkách podzimem utlumeného parku. Jen občas potkala neznámou postavu oděnou do černé. Pár psů pobíhalo kolem. Ona sama si však nevšímala ničeho jiného než svých myšlenek a chladného vzduchu proudícího do jejích plic a uklidňujícího zběsilý tlukot vlastního srdce i sevřený pocit v žaludku.

Už tolik dní nenachází klid a přesto ví, že vše kolem ní je v pořádku. Jako kdyby se všichni a všechno kolem nějakým podivným způsobem hledali. Ona sama, její přátelé, možná celý svět. Snad to je ten pocit? A nebo je to absence onoho světélka na konci tunelu?

Kráčí stejným parkem a znovu a znovu se uklidňuje. Prošla už tolika zkouškami a každou zvládla. Zvládne i to co je před ní. Konečně pozitivní lekce. Konečně si užívat svobody volby. Konečně si dovolit to, co dříve nedokázala. Důvěřovat svým zkušenostem, svým volbám, vedení osudu. Gala odbočila na další cestičku. Srdce se jí zklidňuje. Vše je v pořádku a všechno bude v pořádku.

Každým dnem, každým krokem je blíže. Každým úkolem, myšlenkou, modlitbou se přibližuje. Každým projevem svobody, úsměvem, pohlazením a polibkem se vyjasňuje její osud a její cesta.

Gala hledí na nebe. Na mlžný opar přes nějž nejsou vidět ani Měsíc, ani hvězdné nebe. Přesto její srdce vidí, že padá hvězda. “Něco si přej!” Napadne jí. “Dovoluji si užívat veškerou nádheru, kterou život přináší, dovoluji si být šťastná.”

foto: wallhere, sergiucoj